Četli jste článek Proč nás lidé ponižují? Už víte, jak snadné je narazit na člověka, kterému budete vadit a který se Vás bude snažit oslabit – ne proto, že byste nebyli dost dobří, ale naopak že příliš dobří jste, že jste pro něj až příliš dobří?
Každého, kdo chce být šťastný nebo jinak úspěšný, varuji, že si tím získá mnoho nepřátel. Že přitáhne závist, protože závist si „musíte zasloužit“ – tím, že budete mít něco, co druzí nemají, a je to bude štvát. Ano, pokud v jakémkoli směru zesílíte, počítejte s tím, že budete okamžitě trnem v oku lidí, kteří Vás ihned budou chtít oslabit. Protiklady se vždycky přitahují.
Při vánočních setkáních neustále dostávám otázky typu „Co dělat, když mě někdo srazí na kolena?“ Odpověď je prostá: „Snažte se vstát.“ Námitka zní: „Jenže to není lehké.“ Samozřejmě. Co není lehké, to člověka posiluje. Proto také ten člověk, který padl a vstal, je mnohem silnější než ten, kdo nikdy nepadl – kdo nikdy nedostal příležitost „muset sílit“.
Proto také lidi, kteří procházejí těžkostmi, učím vidět těžkost jako činku, kterou je sice velmi těžké zvednout a ustát, ale vyplatí se to. Jednou totiž těžkosti pominou, ale silný člověk zůstane. A v té chvíli možná i poděkuje za lekci, kterou prošel, která byla bolestná a těžká, ale protože jí „musel“ projít, tak poznal, že to jde, že to zvládne, že je silnější než dřív. A tudíž – že je trnem v oku těch, kteří se ve stejné situaci vzdali – kteří od pomyslné činky utekli v přesvědčení, že „nejde zvednout“. Jenže jde.
Pět každodenních činek
Každý, kdo v sebe někdy nevěří nebo kdo o sobě občas pochybuje, by pod stromečkem měl rozbalit Vánoční Speciál. Vysvětluje, jak zvládnout těžké chvíle, vztahové i osobní krize, hmotné i citové nouze, úspěchy, které skončí pádem, i neúspěchy, které jen zdánlivě už nenabízejí žádný opěrný nebo záchytný bod. Vše o Vánočním Speciálu najdete zde.
Pro všechny, na které se Vánoční Speciál nedostane nebo si Ježíšek „nevzpomene“, mám alespoň pět základních psychologických a psychoterapeutických cest, které můžete využívat také průběžně – i když žádné těžkosti momentálně nečelíte. Ano, ten trénink si můžete obstarat sami. Většině z nás jej ale zařizuje život sám:
1. Podstupujte výzvy, do kterých se Vám nechce
Ano, právě ty – které jsou za hranicí Vašeho pohodlí.
Tu hranici obvykle vymezuje strach. Do něčeho se bojíme pustit, protože by to nemuselo vyjít. Protože by neúspěch mohl bolet. Protože by bolest mohla mít podobu ostudy nebo výsměchu. Nebo bychom prohru neuměli přijmout sami – domníváme se.
Ve skutečnosti (jak dokládají psychologické průzkumy) se člověk bojí toho, co se v 90 procentech případů nestane. A když se to, čeho se bojí, stane, v 90 procentech případů se to nenaplní v tak katastrofických obrysech, jaké si představoval. Fantazie je totiž bezmezná, ale reálný život má své meze.
Ve Vánočním Speciálu píšu, že strach je užitečný. Oznamuje nám momentální limity. Říká: Tohohle se boj, na to si dej pozor, z tohoto měj respekt, ještě se Ti to nepodařilo zvládnout. To však znamená, že strach neříká: Nedělej to. Naopak říká: Udělej to, pokus se o to, ale buď obezřetný, neukvapuj se, PŘEMÝŠLEJ!
Kdo četl můj kurz Jak pokořit strach, ví, jak pracuji s lidmi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že něco nezvládnou. Například: bungee-jumping. Proč si lidé myslí, že by nedovedli skočit na laně do propasti? Co jim říkají jejich předsudky o vlastní minulosti? Kde všude se tato jejich historická obava či pochybnost projevuje? Oni se totiž nebojí jen bungee-jumpingu, nýbrž jakýchkoli skoků do nejistoty. A má to svůj důvod. Například: Byli tak vedeni. Za odvahu byli trestáni. Nikdy nesměli překonat svůj strach, aby jeho prostřednictvím byli manipulováni. To všechno může skončit právě skokem do neznáma. Skokem, který je vysvobodí. Jestliže totiž uděláte právě to, čeho se bojíte, strach nad Vámi ztratí moc. Musí. Nemá pak už žádný smysl, aby říkal: Toto nedokážeš.
Ano, překonáte-li limity, o kterých jste si mysleli, že jsou nezměnitelné, přestanou pro Vás mnohá dosavadní omezení platit. A to nejen při skocích na gumě. Ty jen ukazují projevy strachu.
2. Prohrávejte častěji a buďte s tím v pohodě
Prohrát. Už při tom slově se někdo rozklepe. Znovu tím dá najevo svou minulost, svou averzi ke ztrátě, a tudíž také nit, přes kterou ho jiní lidé mohou ovládat. Stačí jen, že mu pohrozí nějakou ztrátou. Třeba: odchodem ze vztahu. Ten, kdo má averzi ke ztrátě, nedokáže odejít a neustojí, je-li odejit, a to ani ze zaměstnání. Pro jeho zaměstnavatele je pak lehké takovou osobu vydírat například reálně se snižující mzdou. Ano, možná jste si už povšimli, že lidí neschopných říci NE si okolí cení vůbec nejméně.
Když se psychologové zabývali fenoménem zlatokopek, zjistili, že čím více lidé trvají na svých vysokých nárocích, čím vybíravější jsou, tím úspěšnější vztahy mají. Je to i logické: Neúspěšné vztahy neakceptují. Jsou tedy buď sami, nebo v úspěšných vztazích. Naopak lidé, kteří se bojí postavit za sebe, akceptují i vztahy, ve kterých se necítí dobře. Zkrátka: Vědět, co chci, a trvat na tom je základní předpoklad k tomu, abych to jednou mohl mít. Ale zásadní je přijmout, že to ani tentokrát nevyšlo, že tento protějšek moje potřeby nesplňuje. I to je druh „porážky“.
Psychologie pracuje s pojmem konstruktivní porážka. To je neúspěch, který nás posouvá vpřed. Stačí, že si najdeme ponaučení. I to znamená „po pádu se zvednout“. První pravidlo silných lidí zní: Není důležité, kolikrát padneš, ale kolikrát se zvedneš – jestli po každém pádu najdeš způsob, jak se zvednout.
Pochopit, že prohry obsahují zkušenost, je cesta k tomu, jak být s prohrou dopředu v pohodě. Je dobré vědět, že za ni můžeme jednou poděkovat. Protože neúspěch nakopává, probouzí, a tudíž vede člověka ke zlepšení. Zatímco úspěch naopak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům